VýpadovkaSměrNeznámo

Směr k nezapomenutelným historkám

Výprava NordKapp

od | Led 16, 2020 | Evropa

Zabalit si kufry, jo jo, to už vlastně znám, zvládl bych to po paměti. Klasicky jsem vše nechal na den před odjezdem. Snad tentokrát neztratím spacák – jen si vzpomenu na svou poslední výpravu do Skandinávie a hned ho přidělávám ke svému “domečku” na zádech ještě o něco pevněji.

Mám za sebou už pěkných pár kilometrů, mám tedy co vyprávět. Tentokrát, vážení přátelé, jak již můžete tušit, vám povyprávím o mojí druhé, delší cestě do Skandinávie.

Z Hradce jsem tentokrát se svým kamarádem Maskotem startoval už o osmé ráno, z mého oblíbeného kruhového objezdu. Doufal jsem v rychlou cestu, držel jsem tedy palec zdvižený se značným optimismem. Asi to zabralo, jelikož první dodávka zastavila již po dvaceti minutách našeho přešlapování u směru na Jičín.

Skvělá a milá skupinka lidí vezoucí zboží do své multicukrárny v Českém ráji. Zkuste se tam někdy stavit. Když jsem se trochu vyptával, zjistil jsem, že se to tam jmenuje Prachovka, mají pult plný domácího sortimentu a sám se těším, až se tam zajedu podívat, jelikož se mi jen z vyprávění sbíhaly sliny.

Naši noví přátelé nás vysadili kousek za Jičínem, odkud jsme se zanedlouho posunuli až do německého městečka jménem Neugersdorf.

Nenechali jsme se ani nadále vykolejit z naší povznesené nálady, opomeneme-li tedy, že jsme si tam dali desetikilometrovou procházku, a zapomeneme-li, že nás to městečko stálo celých šest hodin času. Nevím tedy proč, asi jsme se tam nikomu nelíbili. Okolo páté hodiny večerní jsme se dostali konečně zpět na dálnici a chtělo se nám slavit. Ono totiž na dálnici, pokud tedy víte, kam se postavit, to jede samo. Na benzínce jsme potkali milý postarší pár, který nás hodil až do Lübecku. Na německých odpočívadlech se postupuje opravdu rychle a tak se se soumrakem ocitáme kousek od Hannoveru a připravujeme své hlavy na spánek. Bohužel jsme ale nevěděli, co nás čeká.

Spát se moc nedalo, protože jsme nepočítali s tím, že bude celou noc pršet. Náš meteoradar nás obelhal a neodhalil nám ten obrovský dešťový mrak, co se blížil naším směrem. To máte tak, když se spoléháte na “moderní technologie”. Pěkně se nám tato chvíle naivity vymstila, celou noc se nás neúnavně snášely další a další dešťové kapky a my ani oka nezamhouřili.

Kdyby nebylo jednoho milého kamioňáka, který nám přinesl kafe, bylo by moje ráno naprosto příšerné. Přestalo pršet až kolem šesté ráno, takže vlivem nevyspání zahalil mou mysl taky jeden velký dešťový mrak.

Začátkem dne se nám ale naštěstí povedlo probojovat až za Hamburk. Když vezmete v potaz naši strastiplnou noc, pochopíte, že slovo “probojovat” je skutečně na místě.

Za Hamburkem jsme se seznámili s novou zajímavou osobou, jmenuje se Karine. Dříve také stopovala, mluví pěti jazyky a je velice okouzlující.

Do jejího malého auta jsme se skládali systémem ne nepodobným hraní hry s názvem Tetris ještě s její osmiměsíční fenkou.

Maskot seděl vpředu, okouzloval naši nejnovější kamarádku na cestách a já seděl vzadu. Štěňátko bylo přítulné, hned se uvelebilo na mém klíně, což se mi nejdříve moc líbilo, byl jsem častován jemným okusováním a psími “úsměvy”. Jak cesta ubíhala a čas plynul, za zvuku tlumeného hraní jakéhosi německého rádia a živé konverzace v přední části kabiny vozu, už mi okusování nepřišlo jemné, natož příjemné. Kůže na rukou mi pomalu růžověla. V tom autě jsem si v duchu slíbil, že až budu mít jednou štěně, bude mít zákaz kousání. V koutku mysli jsem se sám sebe ptal, jestli vůbec štěně chci.

Strávili jsme v autě celé odpoledne a nakonec nás kolem šesté hodiny večerní Karin pozvala k sobě domů, abychom mohli použít pračku, sušičku a hlavně! sprchu. V jejím skromném příbytku jsme dostali i večeři, udělala pro nás zeleninu na indický způsob. U večeře jsme s překvapením zjistili, že má Karine dvě dospělé děti, syna a dceru. To vám povím, dcera byla doslova k nakousnutí. Teď přišla v okouzlování řada na mě. Po dvou hodinách nám oblečení krásně uschlo, byl čas vyrazit. Rozloučil jsem se tedy s onou mladou kráskou a kývl na Karine, která nás spokojené, čisté a s plnými žaludky zavezla dle předchozí domluvy na nejbližší dálniční odpočívadlo.

Zbývalo jen posledních dvacet kilometrů cesty, které jsme zvládli do třiceti minut a ocitli se ve městečku Helsingor, kde jsme měli v plánu strávit noc. Hostinský nám dal překvapivě skvělé dánské pivo a zatímco jsme popíjeli, vyprávěl o svém městě. Vždy jsem rád za podobné příběhy místních, je to totiž něco, co se na internetu nedočtete. Staré město mělo mělo svůj bezesporu svůj půvab. Po pár pivech jsme se kousek prošli a v parku v malebném altánku složili své hlavy.

Probudil jsem se okolo deváté hodiny ranní, slastně se protáhl po příjemných osmi hodinách spánku. Chvíli mi trvalo, než jsem si s hrůzou uvědomil, že meškáme.

Sakra, to ne! Vzbudil jsem Maskota, rychle jsme se sbalili a uháněli na loď  která nám samozřejmě frnkla před nosem. Navzdory tomu jsme průplav do Švédska překonali okolo poledne a nehledě na to, že nás nikdo z centra města neodvezl, jsme s ústy roztáhlými v spokojený úsměv hledali způsob, jak se dostat na nějaké lukrativnější místo ke stopování. Skočili jsme tedy do MHD. Asi deset zastávek jízdy na černo trvalo, než jsme se dostali na kraj města a mohli pokračovat v cestě na sever. V tu chvíli jsme byli rádi, že jsme to nemuseli jít pěšky.

Po hodince u silnice nám zastavil pán s malým Peugeotem a popovezl nás přímo na dálnici E4 směr Stockholm, kam jsme měli namířeno. Od té doby se nám opravdu dařilo a k večeru nás dokonce nabral pán, vzezřením pomalu Viking, který zrovna jel na základnu firmy DHL, kde měl skočit do kamionu a začít svou trasu směr Uppsala.

On se na mě podíval a mých očích jako by kývnul svou rohatou helmou a napil se z lebky, ve které měl čerstvě vymačkanou šťávu z černého rybízu.Sob

“Tak tedy jedeme!” zavelí a zároveň pouští typickou hudbu země švédské.

Byla to písnička Hail to the Apokalips od švédského interpreta Avatar. Vskutku typická světská muzika. “Melodic dead-metal” pomyslel jsem si a ulehl do sedadla tak, jak se jen dá ležet v kamionu s krosnou na klíně, hleděl z okna a kochal se ubíhající krajinou švédské země.

Po několika hodinách jsme se v Uppsale rozloučili, popřáli si navzájem krásnou budoucnost ve Valhalle a já s Maskotem se vydáváme vstříc hledání bydlení někde v útulném městě.

První nápad byl, že zajdeme do podchodu pod dálnici, kde nás ale přemíra světla a minimum místa na spaní rychle odradili. Po menší procházce po městě jsme viděli konečně ty přepychové apartmány v podobě přístřešků pro nákupní košíky u místní verze našeho Makra.

Vyhledali jsme tedy ten nejlepší a zalezli do jednoho z nich, přičemž košíky byli použity jako skříň, věšák i dveře.

Je to možná zvláštní, ale přiznám se, že jsem se dlouho tak dobře nevyspal jako na betonu před nákupním centrem.

Tentokrát jsme vstali již o půl sedmé, provedli ranní hygienu a celkově se fyzicky i psychicky připravovali na další dlouhou cestu. Od samého začátku vše probíhalo hladce, bohužel jsem ale ještě nevěděl, jak strašně se to zkazí a co nás vlastně ten den čeká.

Slunce stálo vysoko na obloze a my se nacházeli snad někde mezi Narnií a Středozemí.

Den ubíhal jako standardní den každého stopaře. Občas si přeběhnete dálnici, fotíte soby, celej den chlastáte a čekáte, kdy už vás někdo konečně odveze z toho podělanýho odpočívadla uprostřed lesů, kde není ani noha a o signálu si můžete nechat jenom zdát.

Vůz s německou SPZ konečně zastavil přímo před námi, přistoupím tedy k okénku, které se zvolna sunulo dolů, a povídám:

“Halo!” oprašuji svou němčinu. “Ich bin Josef und das ist maj frojnd Maskot.”

“Hi, guys!” odpovídá řidič jazykem mně podstatně bližším a já si v duchu ulevím, protože to, co jsem ze sebe vymáčkl, je tak asi vše, co může má znalost německého jazyka nabídnout.

“Já jsem Witt a jedu na sever, kam potřebujete vy?” konverzuje řidič plynulou angličtinou s mírným přízvukem.

“No, my jedeme na nejsevernější sever.” povídám. Po chvíli už sedíme v autě a tlacháme o klasických stopařských záležitostech.

“Odkud, kam, kudy, co děláš.” a tak dále. To je taková rutina, ptá se na to každý a my už jsme zvyklí, takže odpovídáme automaticky.

Po chvíli se na mě Witt otočí: “A proč jedete na Nordkapp?”.

Jelikož jsem seděl vpředu, měl jsem úkol “vykecávače”, zatímco si Maskot za mnou mohl nepozorovaně zdřímnout, podrobně jsem mu tedy vylíčil náš příběh.

Witt se nakonec zasmál a zeptal se, jestli nechceme dnes strávit noc poblíž jeho auta. Společně jsme si byli sympatičtí zejména co se cestování týče, neboť i Witt nám pověděl o svych neuvěřitelných cestach, o jeho čtyřtisícové pěší cestě bez cíle a dalších dobrodružstvích.

Okolo šesté večer jsme minuli město Umea a projeli malebnou skandinávskou vesnicí, kde jsme se napojili na cestu vedoucí hlubokým lesem. S Wittovým autem házely výmoly na cestě ze strany na stranu natolik, že jsme si připadali jako na jedné z atrakcí pro dospělé v zábavním parku. Když už jsem začal silně pochybovat, že náš řidič vůbec ví, kam jede, nečekaně cesta vyústila do ještě menší a ještě malebnější vesničky, kolem které se rozkládaly krom lesů ještě veliké stříbrné močály.

Hned vedle místa, kde jsme nakonec zaparkovali, se rozkládala zátoka s teplotou vody kolem 13°C, ve které jsme se s chutí všichni smočili. Po příjemné koupeli jsme mohli konečně rozdělat naše batohy a vyndat z nich všechno vybavení, aby se mohlo usušit. Vyhloubili jsme malou díru a založili v ní oheň, abychom se zahřáli a měli trochu světla bez nutnosti vybití našich baterií. To, že jsme najednou trochu viděli, pobídlo Witta k tomu, aby se rozběhl k autu. Oba jsme se s Maskotem otočili jeho směrem a čekali, co bude. Chvíli něco štrachal v kufru a pak se vrátil zpět s něčím v ruce a vítězoslavným úsměvem. Podívali jsme se pozorněji a rozlil se nám po tváři stejný úsměv. Deskové hry! Sice německé, ale to ničemu nevadilo, protože naštěstí hrací kostka a figurky jsou stejné v každé zemi.

A tak jsme hráli, dobře se bavili a popíjeli s blaženým pocitem tepla, čistoty a plného žaludku spolu s vědomím, že nám nezatuchne všechno oblečení rozvěšené kolem, protože ho náš oheň krásně vysušil, přestože stále trochu poprchávalo.

Jediným kazem na jinak příjemném večeru byla absence klidu na spaní. Naše místečko sice z jedné strany obklopoval les, zátoka a močály, ale když člověk přešel cestu, po které jsme přijeli, dostal se přímo k areálu restaurace, kde se zrovna konala svatba.

Witt i přes hluk usnul, Maskot ho po chvíli následoval, jen já pořád ne a ne zamhouřit oka. Měl jsem žízeň a při pomyšlení, že bych se převlékl, trochu upravil a vetřel se na onu svatbu, která tak nevítaně narušovala můj jinak poklidný večer, se mě zmocnil pocit zadostiučinění.

“A že bych si to pivo dal tak rád!” pomyslel jsem si a už si to vykračoval ke vchodu. Cestou jsem si usmyslel, že jsem přeci jen slušný kluk a krást se nemá, tak si dám jedno pivo a rychle zase zmizím.

Musím říct, že dostat se na cizí svatbu a ještě být středem pozornosti, to se vážně může povést jenom mně!

Ještě jsem se ani nedostal ke kýženému pivu a už jsem se zapovídal s družičkou. Bylo jí asi jasné, že tam nemám co dělat, ale přesto se na mě krásně usmívala, přinesla mi pivo, pak druhé a chtěla vyprávět. Co by ne, pověděl jsem jí tedy vše o naší cestě, odkud pocházím a hlavně jak jsem se dostal zrovna sem.

“Chci si ještě povídat,” zamávala na mě řasami a naznačila, že se chce se mnou někam vypařit.

“Vždyť si přeci povídáme!” řekl jsem naoko nechápavě, přestože mi bylo jasné, že se mnou chce být sama.

Nebyl jsem si totiž jistý, zda je nejlepší nápad přijít na cizí svatbu v cizí zemi a hned si tam něco začít s družičkou. Byla krásná, o tom žádná, ale kam bych ji asi zavedl? Do lesa?! To asi ne. Nehledě na to, že jsem byl již několikátý den na cestě a co vám budu vyprávět, člověk v takových případech nevoní zrovna po fialkách, tomu ani vlažná zátoka nepomůže.

Po chvíli procházení jsme narazili na členy kapely a dali se s nimi do řeči. Když jsme u toho, musím uznat, že měli svatebčané dobrý vkus, protože ona kapela pravidelně hostuje i na známém hudebním festivalu jménem ‘Obscene Extreme’.

Postupem času mi odpadl problém s názvem ‘jak slušně odmítnout krásnou družičku’, jelikož se mi ztratila někde v davu. Moc mi to však nevadilo, dostávalo se mi jednoho piva za druhým a nakonec jsem se v noci nerovným, opileckým krokem loudal zpět do tábora. Tam se nic nezměnilo, moji dva společníci spali jako zabití, jen oheň zvolna uhasínal a věci začaly neustávajícím deštěm opět vlhnout.

Okolo sedmé hodiny ranní začal zvonit budík a já s mírnými obtížemi vstal.

V autě jsem se ještě trochu dospal, náš milý Witt nás totiž zavezl do městečka Lülea, kde jsme se rozloučili a já s Matesem jsme se vydali do toho příjemného deště, na který jsem si začal už zvykat.

Těsně před městečkem Haparanda přestalo pršet a my byli celí šťastní, že už to bude v pohodě. Užili jsme si to jen při procházení města, protože jakmile jsme ho minuli, déšť nás opět dostihl.

Po další půl hodině se už začaly projevovat drobné neduhy, ušli jsme pět kilometrů podél silnice, kde nikdo nezastavil a mně začalo připadat, že je všechno špatně. Jako by toho nebylo málo, přišla doslova průtrž mračen a fujavec, za který by se nemusel stydět ani Rumburak. Naštěstí náš dvouhodinový boj s všudypřítomnou vodou rozsekla milá Norka, která zrovna jela z Finka domů za svým Norkem. Úspěšně nás převezla přes Finskou pětsetikilometrovou zemi nikoho, kde je možné vidět jen soby černé barvy, soby hnědé barvy, soby bílé barvy a roztomilé mladé sobíky všech zmíněných barev.

A všichni společně stojí na silnici nebo aspoň co nejblíž k ní, užívají radostný život v Laponsku, a vůbec je nezajímá, že silnice jsou pro auta a rozhodně ne od toho, aby se po nich proháněl nějaký přerostlý jelen, který je příliš líný na to, aby zvedal kopyta v trávě.

Někde mezi vjezdem do období křídy jsme si povídali o různých zážitcích z cest a posléze uznali, že stopovat v těchto končinách je opravdu nebezpečné, protože tu prostě nikdo není. Opravdu, pokud se někdo chcete ztratit světu, jeďte do severního Laponska.

Jedenáctá hodina odbila a my (konečně!) přejíždíme přes poslední vrcholek do údolí, kde už se rozprostírá Norsko. To je paráda. Škoda, že pořád prší.

Ta celodenní sprcha se na naší morálce začala už opravdu podepisovat a jako skoro každý večer jsem vyndal své věci z batohu a nechal je usušit přes noc. Ne, že by to kdovíjak pomáhalo, ale pořád lepší, než je nechat uvnitř.

Naše řidička nás vysadila u městečka Skibotn, což je název, který se opravdu dobře pamatuje. Prostě jako blbě napsaný lyžařský čudlík, jestli chápete.

V kempu při cestě jsme se dočetli, že mají zavřeno, a tak jsme si poradili po svém. Vypadalo to vtipně. Altánek přeměněný na mini-hotýlek dvou bláznů, kteří ho kolem dokola ověšeli oblečením.

Po dlouhé a příjemně noci jsme vstávali, jak se říká, se slepicemi. Tentokrát to mělo jednu výhodu. Probudili jsme se v suchu a více méně i teple. Takže jsme se s ústy od ucha k uchu vydali opět na cestu, šťastní, že nás opustil splín posledních dnů.

Bohužel nás ten blažený úsměv přešel hned v devět ráno, kdy jsme si uvědomili, že jsme jediní lidé, kteří stojí před krásným úpatím hor. 

Žádná auta, žádný provoz, tudíž žádný odvoz. Pouze déšť, vítr a silnice zející prázdnotou.

Těžké dešťové mraky nehnuly ze svého místa před štíty hor, tudíž nám bez ustání házely na hlavu další a další náruče vody.

Celodenní cesta pod horami šla velice pomalu a uzávám, že já i Maskot jsme toho měli už vážně dost a začala se v nás probouzet skepse. Počasí se horšilo a já už vážně nechtěl pokračovat, když tu najednou zastavil milý chlápek ve svém obřím autě, které svou šířkou připomínalo spíše menší truck než osobní vůz.

“Kam jedete?” ptá se nás řidič.

S nadějí odpovídám: ”Směr Alta.”

“To je v pohodě, ale můžu vás odvést asi jen jednu míli.”

Věděl jsem už od minulé cesty po Skandinávii, že zde míle není pouhých 1,6 km tak, jak je tomu všude jinde. Ku příkladu Švédská míle je 10 km.

Zeptal jsem se chlapíka tedy: “Co je Norská mile?”

On stále ještě úsměvem odpověděl: ”Sto kilometrů.”

Nastoupili jsme tedy k němu a ani se nesnažili ukrývat obrovskou úlevu, která se v nás vzdouvala 

Cíl už byl téměř na dosah ruky a my stáli před posledním úpatím hory spolu s třemi soby a říkali si, že máme stále dost času. Už jsme v suchu. 

Přesně při západu slunce zastavilo poslední auto. Vyskočila pohledná slečna se svým přítelem a zeptala se, odkud pocházíme.

Opět a znovu s hrdostí odpovídám: “Czech Republic!”

Mladík se na mě zaculí a řekne česky: ,,Super, my taky.”

Pobaveni náhodným setkáním nasedneme do auta a plni radosti jedeme k blížícímu se cíli.

Když jsme dospěli k našemu cíli, usadil se ve mě pocit vítězství. Po tom, co jsem se otočil ke svému parťákovi, usoudil jsem, že cítí totéž.

Pár fotek. Úsměvy na všechny strany. A hlavně si můžeme říci: “Dokázali jsme to! Po čtyřech tisících kilometrech jsme konečně tady.”

Jediným kazem bylo mé zklamání, že jsme se nemohli vydat na ten úplně nejsevernější bod Evropy. Bohužel počasí nebylo zrovna příjemné a cestě k poslednímu výběžku bránil silný vítr, který ten večer dosahoval rychlosti až třicet kilometrů v hodině, v kombinaci s mlhou a měsíčním světlem to nebyl zrovna dobrý nápad. Tušil jsem, že takovou výpravu bychom vzhledem k nedostačujícímu vybavení a docházející energii nemuseli zvládnout.

Domluvili jsme se tedy, že naše túra se půjde v ranních hodinách a to přesně v osm ráno.

Ulehli jsme těsně vedle jednoho místního domečku tak, aby na nás nepršelo. Bylo to marné. Vítr sílil každou sekundou, a tak pršelo prakticky ze všech stran. Chvílemi jsem měl pocit, že snad prší i ze země. Naštěstí nejsme z cukru a noc jsme zvládli i navzdory ztíženým podmínkám

Když jsem po sedmé hodině otevřel oči, ještě trochu zalepené od spánku, rozhlédl jsem se po okolí a spokojený výraz nahradil úlek.

Apokalypsa! Díky závětří jsme to do té chvíle prakticky nepocítili, ale na otevřeném prostranství se už prakticky nedalo udržet na nohou a mlha zhoustla tak, že jsem viděl na pouhých pět metrů. K tomu se posléze přidal i hustý déšť a bylo prakticky nemyslitelné kamkoliv jít.

“Maskote, vstávej! Musíme se jít schovat do té budovy. Už mají otevřeno. Tady nemůžeme zůstat.”

S lítosti jsme se shodli, že se nebudeme koupat v severním ledovém oceánu na nejsevernějším bodu Evropy, protože ta patnáctikilometrová túra by se v tomto počasí rovnala sebevraždě.

Po několika minutách mého pohybu venku jsem byl zdecimovaný větrem a pod palbou kamínků, které díky větru létaly vzduchem a dokázaly se vždy člověku trefit do obličeje nebo jiné odhalené části pokožky. Štípalo to jako zásahy kusů ledu. Není čas na hrdinství, musím najít někoho, kdo nás odtamtud dostane pryč. Věděl jsem ale, že musím vybírat pečlivě, protože z takového turistického bodu, jako je Nord Kapp, se dají sehnat i stopy na delší vzdálenosti.

Běhal jsem tedy po parkovišti od auta k autu jako včela na louce plné květů. Snažící se chudák promočený na kost, manévrujíc mezi poletujícími předměty.

Mezi auty bylo zaparkované krásné Audi, přiskočil jsem k okénku, za kterým seděli dva kluci. Otevřeli a já na ně hned vyhrknul otázku, kam mají namířeno, se špatně skrývaným zouvalým výrazem ve tváři.

Tak začala naše dvoudenní poznávací cesta. Kluci souhlasili, že nás odvezou na jih. V tu chvíli jsme ani jeden nevěděli, že to bude skoro dva tisíce kilometrů, ale v ten moment bylo nejdůležitější dostat se do auta a šup pryč odtamtud.

Nebylo to zase tak snadné, protože nejen, že jsem neslyšel odpověď usmívajícího se spolujezdce, kam že tedy přesně jedou, ale nešly mi ani otevřít dveře vozu. Ne, že by jeho odpověď byla kdovíjak důležitá. Když jste takhle na severu, VŠICHNI jedou na jih.

Když jsme konečně překonali sílu větru a otevřeli kufr, abychom do něho uložili své batohy, prohnal se kus od nás utržený talíř satelitu, což bylo pro všechny víc než dostatečné znamení, že je čas vypadnout.

S dovolením, drahý čtenáři, tě teď ušetřím téměř dvou dnů, kdy jsme prostě seděli v autě a nic zajímavého se nedělo.

Povím snad jen to, že posádka Audi, ve kterém jsme se vezli, tedy ti dva mladíci, byli skvělí a zajímaví lidé, kteří se před nějakou dobou domluvili, že uskuteční svůj dlouhodobý plán.

Jejich plán byl takový, že vždy někam pojedou a tam budou pár týdnu nebo i měsíců pracovat, poté budou pokračovat v cestě a zopakují totéž zase jinde. V době, kdy jsme se poznali, už byli na cestě přes čtvrt roku, měli za sebou pěkný kus Evropy a další na programu je Island.

Trvalo asi den a půl, než jsme dojeli těsně před město Trondheim. Tentokrát jsme se stihli utábořit ještě za světla, a tak zbylo trochu času na poslední rozhovor před rozloučením.

Takový byl původní plán, než nám kluci oznámili, že mají litr a půl poctivé rumunské slivovice. Slovo dalo slovo, začlo se pít.

Dokonce mám i úspěch z onoho večera. Podnapilý jsem dokázal směnit půl krabičky cigaret za jedno jablko od kamioňáka, který zde odpočíval kousek od nás. Do dneška nevím, jak jsem to dokázal. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal, když jsem skoro celou cestu nekouřil.

V noci jsme všichni seděli řádně navátí na jedné lavičce a v duchu se ptáme, kdy přijede to auto plné holek, které jsme si vysnili. Navzdory našemu přání se takový zázrak nekonal a my nakonec šli spát se slušnou hladinkou doprovázenou dobře užitým večerem.

Motavé ráno doprovázelo mé kroky doprostřed odpočívadla ležícího vedle mlhou pokrytého jezera, kterého jsem si všiml teprve v tu chvíli.

Musíme jet. Chvilku to tedy trvalo, než jsme se znovu vydali na cestu, ale nehledě na kocovinu jsme vyjeli dál po silnici E6 směr Oslo. 

Řeka Gaula přeťala naše dvoudenní přátelství a my jsme se museli rozdělit. Kluci jeli rybařit a my měli namířeno do Národního parku Jutenhaim.

“Přátele, přeji vám ty nejlepší lososy. Bylo skvělé vás poznat a doufám že se na našich cestách opět potkáme.” po vřelém obětí jsme se rozloučili a opět vzali batohy na naše ztuhlá ramena.

Už je skoro konec naší cesty, uvědomujeme si při chytání nejprve prvního, poté druhého a nakonec o p

 

ár hodin později i třetího řidiče, který nás vyvezl až k našemu dalšímu cíli. A tak stojíme uprostřed Jutenhaimu, zhruba v tisíci metrech nad mořem, v posledním kempu před horou Galhopiggen, kterou jsme se rozhodli pokořit.

“Hej, Maskote! Vstávej.” Povídám a častuji svého drahého kamaráda pohlavky. “Probuď se už! Je tam jídlo, hromada jídla!” 

Když chcete budit někoho, jako je Maskot, musíte na to mít předem vymyšlenou strategii. Většina normálních technik totiž nefunguje. Já, jako jeho dlouholetý přítel, ale vím, že stačí, když někdo v jeho blízkosti vysloví “jídlo”, a jeho oči se rázem rozzáří jako hvězdičky.

Maskot k mému uspokojení hned vystřelil a začal balit tábor, chyběla mu už jen slina v koutku: “Jídlo? Co? Kde? Hromady jídla? Pusť mě tam!” vykřikoval, zatímco si na záda házel bágl.

Napodobil jsem ho, a vyšli jsme směrem, který jsem mu ukázal.

“Klid, kámo, řeknu ti, co a jak. Kousek od nás je moc pěkný hotel, támhle,” naznačil jsem rukou směr, “do kterého se dá celkem jednoduše dostat, aniž by někdo pojal podezření. Prostě vejdi předním vchodem, sundej si boty a bundu a jdi dál do jídelny. Tvař se úplně přirozeně, jako bys byl jeden z hotelových hostů.”

Maskot se tváří nechápavě a trochu uraženě: “Tak dík, kámo, žes mě takhle vzbudil. Tohle je fakt blbej vtip.”

“To není vtip! Já už tam dnes byl, královsky jsem se najedl! Jídlo zdarma! Máš hlad, ne? Tak běž jíst!”

Maskot mě nejspíš konečně pochopil, vycenil na mě zuby v širokém úsměvu a div neběžel k hotelu, až jsem ho se smíchem musel mírnit, že takhle moc nenápadně nevypadá.

O pár minut později jsme oba seděli u stolu a hodovali, co hrdlo ráčí. Připadali jsme si jako pašeráci nebo tak něco, a společně s tím se v nás usadil pocit štěstí ze zahnání dlouho trvajícího hladu.

“Vážně chceme jít nahoru?” ptá se Maskot s obavami ve tváři, jelikož se zrovna díval na předpověď počasí.

Podíval jsem se na horu a v duchu se sám sebe zeptal, co nám asi tak může udělat mlha a sněhová vánice. Odjakživa mám rád výzvy, a tohle se jako výzva rozhodně tváři.

Pohodový osmihodinový výlet na vrchol hory a zpět. Viditelnost byla krásných pět metrů a pod nohama křupal dvaceticentimetrový nános čerstvého prašanu.

Doufal jsem v nádherný výhled na vrcholky jutenhaimskych kopců, ale to se bohužel nenaplnilo. Nahoře jsme si dali kakao za 200,- v přepočtu na naše a krom toho, že jsme za osm hodin asi pětkrát málem umřeli, se nic zas tak zajímavého nestalo.

Na vrchol jsme se vydali ve skupince skoro třiceti lidí, ale kvůli nepřízni počasí (a dle mého názoru i štěstěny) to většina vzdala, byli jsme tedy jediní, kdo vrchol skutečně zdolal. Trochu jsme si tím vynahradili ten nejsevernější bod na severu, na který jsme se před pár dny raději nevydali, rovněž kvůli nepřízni počasí.

Nakonec jsme tedy půl dne trávili sami v mlze a snažili se nepadat z útesu.

Koncem dne, zhruba okolo šesté hodiny večerní, jsme seděli u živého vysílání a hrnku čaje. Promýšleli jsme postup v dalších dnech, protože letadlo z Osla nám letělo až za čtyři dny.

Vhledem k naší pozici jsme věděli, že nám na cestu k letišti stačí pouze jeden den. Navrhoval jsem jednodenní vyjížďku do údolí Romsdalen, kde se nachází krásná cesta mezi vrcholky kilometr vysokých hor, které bylo od nás vzdálené pouze stopadesát kilometrů. V údolí se nachází mimo jiné i silnice jménem Trollstigen, jež je známá jako jedna z nejhezčích serpentin na Skandinávském poloostrově.

Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se pro tuto variantu. Takže ráno půjdeme nabrat zásoby na tři dny. Samozřejmě zadarmo do hotelu. Potom se vydáme na cestu směr město Ålesund v Norsku, podívat se na lofoty, nadcházející den pojedeme zpět k Trollstigenu a potom směr Oslo.

“Platí?” nechápavým pohledem jsem se díval na Maskota. Tedy nejdřív to vypadalo, že se dívám na něho, ale ve skutečnosti můj pohled patřil jedné něžné slečně, která vešla dovnitř. Musím podotknout, že být 10 dní v divočině jen s dalším chlapem je v jistém směru trochu frustrující. Nic méně mé žhavé myšlenky byly zchlazeny hned v ten moment, kdy jsem si uvědomil, že je ve skutečnosti velice ošklivá a ještě k tomu z Polska. Trochu zaražen jsem se vrátil pohledem zpět k Maskotovi, který zrovna mluvil o našich plánech na další dny. Vlažně jsem s ním souhlasil a odebral se raději ke spánku, aby se mi mohlo o žhavých slečnách aspoň zdát.

Příštího dne u snídaně jsme si brali jeden toast za druhým společně s modrým sýrem, kaviárem a kousky velice dobrého salámu. Až tedy do chvíle, kdy jsme na sebe kývli a řekli si, že jsme připraveni na dokončení naší cesty. Pouze tři dny a jedeme domů.

“Tak pojď, jdeme to dokončit.”

Už jen jedny lofoty, jedno letadlo, dvě sprchy někde zadarmo a jsem doma. Batohy nasadit.

Jedeme!

S úsměvem, kaviárem, odvahou a značnou dávkou štěstí přijíždíme z míst kam ústí Výpadovka směr neznámo.

 

Celá naše cesta nám zabrala čtrnáct dní, urazili jsme 7 600 kilometrů, poznali jsme velkou spoustu přátel, přivezli si zážitky a zkušenosti, které nám zůstanou na zbytek života – a to vše za pouhých šest tisíc korun za každého.

Přeji vám všem dobrodruzi. Hodně zdaru a bezpečí tam, kam se chystáte. Dávejte na sebe pozor a hlavně nevěřte sobům..

Nejnovější

Rubriky

Štítky

Kalendář

Říjen 2020
Po Út St Čt So Ne
« Úno    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031