VýpadovkaSměrNeznámo

Směr k nezapomenutelným historkám

První kroky do Litvy

od | Úno 4, 2020 | Evropa, Stopování

Jako každý člověk rád cestuji, ALE, a zde je potřeba se pozastavit, ne každý člověk má rád extrémy tak, jako já. Abych si čas strávený nocováním na nádraží trochu zkrátil a zároveň se zachoval v bdělém stavu (zkušenosti mě naučily, že místní bezdomovci se chtějí okamžitě kamarádit), začal jsem psát tento příběh.

Den 1.

Bylo právě 9:00, když můj budík zazvonil. Po chvilkovém bloudění v koupelně jsem se teple oblékl a šel probudit Ondru, který mi před pár dny řekl: “Odvezu tě alespoň do Wroclawi.” No, a tak nějak to tedy začalo.

Naše první zastávka byla Náchod, neboť tam měl Ondra uložených několik věcí, které by se mohly hodit na cestě mrazivé. “Tady máš boty a kalhoty do těch horších podmínek”, povídá Ondra. Jako slušně vychovaný chlapík a gentleman v jednom, jsem mu za to zdvořile poděkoval a rychle se převlékl. Po nasednutím do auta jsme domluvili další zastávku, kterou byl nedaleký obchod s jídlem, nacházející se těsně před hranicemi. Při příjezdu jsem si všiml teploměru na zdi obchodu, který ukazoval -3 stupně a bylo to tady. Došlo mi, že tenhle, byť týdenní výlet, nebude procházka růžovou zahradou. Dostal jsem regulérní strach o své bezpečí, neboť jsem ještě nikdy netrávil tolik noci sám pod bodem mrazu. Navzdory všem obávám jsem vyrazil do obchodu a nakoupil jsem vše, co je výživné a pro normální lidi nepoživatelné. V převážné většině to byla spousta konzerv s vyváženým podílem tuků a cukrů, aby mé tělo mělo z čeho budovat teplo. Když o tom tak zpětně uvažuji, možná to mě tenkrát zachránilo. To jsem totiž ještě netušil, jak se to všechno pokazí. “Tak už jsme za hranicemi”, povídá Ondra.

Ze sladkého mikrospánku jsem odpověděl ospalým kývnutím hlavy a dál se ponořil do říše snů a slunných pláží, obklopen několika exotickými divoškami, které se o mě staraly jako o krále. Víte, snění je někdy kouzelný nástroj…. Ehm, teď zpátky k příběhu.

Jízda byla zábavná, neboť jsme jeli starou Felicií, která na sněhu moc dobře nedrží, a tak alespoň jeden z nás musel zůstat ve střehu. Projíždělo se kolem zamrzlých polských polí, městy a minuli jsme i několik lesů. Nádrž utíkala a po několika hodinách cesty jsem měl po srandě. Obsah nádrže byl v půlce, a to byl signál si vystoupit na prvním odpočívadle, které potkáme. Domluva s Ondrou byla totiž taková, že mě doveze na půlku nádrže a na tu druhou dojede domů. Naneštěstí akorát nastala hodina, kdy odjely všechny kamiony do Litvy, kde byl cíl mé cesty. “No ale což” povídám, domluva je domluva a slovo, které je dané, se musí dodržet. Vystoupil jsem tedy, rozloučil se s Ondrou, napsal ceduli…… ale počkat vlastně, nenapsal, já blbec jsem někde nechal můj fix! Ale což mám propisku, nějak to dopadne. Stačil jednoduchý nápis “Lithuania” a po půl hodinovém stepování v mrazu a větru, při kterém by každý druhý dávno umrzl, konečně pán kývl na to, že mě odveze do Varšavy

Hned po několika hodinách jízdy jsem si začal všímat pozoruhodných věcí, které mi začaly připomínat stopování v Rumunsku, nemluvě o zásobách konopí onoho pána, který mě vezl. Byl to moc milý pán, povoláním fotograf. Povídal mi o své práci, o cestování a o architektuře z různých koutů Evropy. Po příjemné konverzaci doprovázené ještě příjemnějším auto natural parfémem, jsem si uvědomil, že jsem unavený. Není se čemu divit, poslední dobou jsem kvůli práci moc nespal, a tak se to prostě stalo. Díky silnému topení, které měl pan fotograf v autě, na mě brzo začala dopadat spavá nálada, a tak netrvalo dlouho a zavřel oči. “Jestli chceš, mohu vypnout hudbu, já ji totiž nepotřebuji mít zapnutou”, nabídl mi velkoryse fotograf. Usmál jsem se a poděkoval, ale z mě neznámých důvodů jsme si zase začali povídat. Tentokrát o mé práci a o tom, proč poslední dobou moc nespím. Konečně! Povedlo se mi vyhrát nad únavou. Cíl na sebe nenechal dlouho čekat a vmžiku jsme byli na okruhu v blízkosti Waršavy. “Musím se s ním domluvit, kde mě vysadí”, pomyslel jsem si. Podíval jsem se tedy na telefon, kde jsem měl uloženou mapu Polska. Bylo mi ale jasné, že venku je minus pět a noc nebude pěkná i navzdory tomu, že jsme měl na zádech potřebnou výbavu, jak do chladných hor, tak i do horké pouště. Věděl jsem, že spát venku je nebezpečné hlavně kvůli mrazu, který v Polsku vládne i v polovině března, a tak jsem pronesl: “Letiště nebo nádraží je asi nejlepší možnost, kde přenocovat, pokud chci dojet do Litvy celý.” Fotograf mě ani tentokrát nenechal ve štychu: “Nádraží bude nejlepší, ale pozor, není tam moc bezpečno. Víš jak, bezdomovci jsou všude a někdy nemusejí být zrovna hodní” odvětil. Vystoupil jsem tedy před nádražím, poděkoval a zamával. Fotograf odjel a já jsem si řekl že je vhodná doba pro pár dřepů. Díky dlouhému sezení v autě mi docela ztuhly nohy, což by v místním mrazu nemuselo být zrovna bezpečné. Po několika dřepech jsem zalezl do útrob nádraží. Po dobrém jídle v místním bistru, jsem našel místo, kde budu sedět a spát dalších 7 hodin.” Bylo to moc rychlé”, pomyslel jsem si při pohledu na rozbitou láhev vodky, kterou jsem zničil při rychlém odhození batohu na lavičku.

Den 2.

“Spánku nebylo mnoho”, pocítil jsem po brzkém probuzení. Alespoň můžu pokračovat dále v cestě.

Zjištění: na terminále mezi podivnými lidmi se nespí moc dobře- pořád okolo vás někdo chodí a šmejdí, co by mohl ukrást. Naštěstí při pohledu na mě každému došlo, že by získal tak maximálně konzervu fazolí. Po zavázání batohu na potřebný formát, který můžu mít na zádech, jsem provedl osobní hygienu a vypravil jsem se na cestu. Po otevření dveří mi hned došlo, že dnešek bude daleko těžší. V rozespalém a prochladnutém stavu jsem vnímal místních -8 daleko silněji než v předešlý večer. Při pomyšlení na to, že musím jít pěšky na nejbližší výpadovku necelých 20 km se mi kroutil obličej do tvaru, který není přirozený dokonce ani u extravaganta, jako jsem já. “Sázka na nejistotu”, pomyslel jsem si. Jediný možný způsob, jak se dostat ven z města v tomhle počasí, je prostě jezdit hromadnou dopravou, dokud někam nedojedu. Z předešlého rozhovoru s fotografem si pamatuji to, že revizoři v MHD nejsou, neboť Warsava platí málo lidem, kteří pracují pod integrovaným dopravním systémem. První druhý třetí čtvrtý- jeden přestup střídal druhý, jelikož polsky neumím, a tak jízdní řády byly drobný problém. Za pomoci GPS a po čtrnácti přestupech jsem se nakonec dostal z města na místo, které jsem chtěl. “Dnes bude dobrý den”, pomyslel jsem si, když jsem rozmrznul v prvním autě které, mě svezlo na benzinku vedle dálnice. Řídil jistý Mark, moc milý mladý chlapík, jen mě docela překvapilo to naprosto stejné auto vypadající jako auto té, které je tento příběh věnován. Po menší pauze a drobném občerstvení na zdejší benzínce jsem se zase začal bát o tu hloupou zimu, jenž mě doprovázela celý čas mimo moji rodnou zem. Neustále mě doprovázela stejná rutina- zahřívání rukou a výměny ponožek na záchodech uvnitř benzínky. S nadějí na dnešní dojezd do Litvy jsem se postavil na začátek výjezdu z odpočívadla a začal stopovat. O několik desítek minut později, když už jsem prakticky necítil nohy ani ruce kvůli neustávajícímu větru, se konečně zadařilo. Když jsem z bližší perspektivy přečetl, že auto má litevskou SPZ, zmrzlé srdce začalo bušit radostí. “Kam jedeš?” povídá pán a já na to: “Vilnius.” Vzápětí mi odvětil: “Svezu tě do Kaunasu, to je sto kilometrů od Vilniusu. Po několika vteřinách jízdy byla konverzace v plném proudu. Byl to milý svalnatý pán, kterého jsem začal nazývat kouč. Mělo to dokonce i své odůvodněné opodstatnění, jelikož jsem ke svému překvapení zjistil, že je koučem MMA zápasů. Jeden takový se zrovna konal v Ostravě, ze které on právě odjížděl. Dozvěděl jsem se mimochodem něco víc také o jeho povolání a krátili se cestu povídáním, než se před námi objevila cedule Kaunas. Zde mě kouč vysadil a odkázal na další cestu do Vilniusu, kde měl být konec mé cesty. Musím se najíst řekl jsem si hned, co jsem vystoupil. Při nalezení prvního místa jsem sundal batoh a našel něco k jídlu. Vzhledem ke konzervovanému jídlu a jedné zmrzlé plechovce piva jsem neměl moc na výběr. “Sardinky a paštika, to je ale strava” usmál jsem se a začal jíst. Nebylo to moc dobré, ale na druhou stranu mě to nasytilo a s plným žaludkem jsem pokračoval v cestě směrem k dálnici A1 vedoucí přímo do Vilniusu. To jsem ale nevěděl, co mě čeká a jaká bude nálada po hodině čekání v mrazu. Už jsem si myslel že zde budu nocovat, když v tom už konečně zastavilo auto, které mě odvezlo přímo do Vilniusu- ba dokonce až před studijní kolej, kde jsem se měl setkat s mou kamarádkou Eliškou.

Po rychlém rozloučení s chlapíkem, jenž spěchal za svou milou a zavolal Elišce. “I am coming home”, nevídané obětí mě čekalo ve chvíli, kdy přišla. Není se čemu divit, neboť jsme byli vždy dobří přátelé, a tak po dvou měsících a takřka tisíci dvou set kilometrech nevěřila svým očím a vrhla se mi okolo krku jako had, který chce přidusit svou oběť. “Mám plán”, povídala. Moc jsem nevěděl, co má na mysli, neboť na kolejích v Hradci jsem přespával naprosto přirozeně a když mi pověděla, že litevský systém školství je velice nekompromisní, nevěděl jsem, co na to říct. Zkrátka a jednoduše jsem předal můj osud do jejích rukou a naprosto jí důvěřoval. Vcelku jednoduše bez malicherných plánů jsem se propašoval dovnitř a ubytoval se vevnitř jako černý pasažér. Do dnešního dne se nemohu přestat smát při pomyšlení na to, že jsem byl ubytovaný v dívčí koleji, ve hlavním městě Litvy- Vilniusu. Hned po vybalení věcí jsem byl pozván na mezinárodní večeři, na pokoji 1079. Bylo to trošku překvapení, ale když kamarádka Eliška vyprávěla o příteli, jenž projel Polsko, aby se mohl setkat s ní, všichni mě znali ještě dříve, než jsem přijel. Jako hlavní chod byli gnocchi se smetanovo-sýrovou omáčkou a špenátem. No je třeba uznat, že jsem nátura v gastronomii zběhlá a v mysli jsem měl mnoho výhrad k jídlu, jenž mi bylo dáno. Během pozitivního naladění a nekončící konverzaci, jaké je stopování v dnešní době, jsme při troše vína začali hrát na kytaru. Hrál se převážně Ed Sheeran, přeci jenom je to hudba chytlavá a každý ji zná.

Den 3.

Ráno bylo zajímavé, vzhledem k drobné kocovině a uvědomění si: “Co sakra dělám na dívčí kolejí v Litvě ?!” Hned po drobném hygieně, má kamarádka Eliška, osobností divoký člověk, pronesla: “Jdeme běhat!” Ačkoliv jsem byl připravený na cokoliv, tak mi ale puchýře z cesty na mých nohou doslova zakazovaly jakýkoliv pohyb. Něco málo kilometrů jsem vydržel, ale hnedle potom jsem musel vysvětlit Elišce, že po takovéto cestě zkrátka nejsem způsobilý běhat. “Tak se tedy vrátíme”, řekla Eliška. Neměl jsem z toho velkou radost, vzhledem k faktu, že jsem běžec velice zdatný. Zdraví nám hold někdy nedovolí to, co opravdu chceme a mysl nás mnohdy nepřemluví k tomu, co doopravdy potřebujeme.

Krásná snídaně mě čekala hned po dlouhé sprše a několik následujících hodin jsem si užil nádherného odpočinku. Prakticky vzato by se dalo říct, že jsem polovinu dne prospal a zahodil koukáním na seriály. Možná si teď pomyslíte, jaký jsem lenoch, ale no tak lidi- člověk, jenž pracuje takřka půl roku v kuse, si zaslouží den volna v zemi, o které prakticky neví žádný historický údaj.

Když jsem se probudil, bylo 16:00. Na pokoji nikdo nebyl, a tak jsem začal hledat po někom známém, neboť podotýkám znovu- byl jsem ubytovaný na dívčí kolejí v Litvě. “Aha, Eliška v kuchyni, to je ale překvapení.” Naneštěstí před dvěma měsíci začala být Eliška vegetariánkou, a tak brambory s cizrnou, smetanou a kdo ví s čím dalším nebyly moc kvalitní stravou. Hold jsem chlap, z masa ukutý a jíst jen zeleninu není pro mě to pravé. Po dalším šlofíku a dalších seriálech přišla 19 hodina, kdy jsme vyrazili na druhou mezinárodní večeři, a to na kolej vzdálenou deset kilometrů daleko. Přidala se k nám půvabná španělská slečna, a ještě půvabnější slečna z Bulharska. Místní MHD systém jsem neznal, a tak jsem výpravu nechal plně v rukou Elišky. Trvalo to jen dva přestupy a Eliška oznámila, že nemá tušení, kde jsme a že jsme se ztratili. Nakonec i bulharská slečna pronesla, že má strach a jestli náhodou někdo nemá nůž, neboť místa, která jsme procházeli, nebyla místa hezká ani bezpečná. S tragickým hodinovým zpožděním jsme dorazili na místo, kde se konala večeře. Tentokrát nás bylo víc než minulý večer a podávalo se jídlo z kuchyni jako je: Turecko, Japonsko, Jižní Korea, Itálie, a také Španělsko.

Kdybych to jen věděl, jak o moc bude hůře nadcházející den, hned bych si toho večera ještě více vážil. Při pokračující zábavě a pojídání cizokrajných jídel jsme začali pít alkohol. Nejlepším bodem večera bylo učení mladého japonského studenta to, jak správně pít Jaeger-bomb a neustálé vtipy studentů o tom, jak do sebe pouštím alkohol jako šťávu. Odbilo 11 hodin a byl čas odebrat se na naši kolej. Eliška tentokrát nic neriskovala a pro jistotu zavolala taxi. Při příjezdu do univerzálního areálu jsem si všimnul benzínky a bez váhání jsem řekl Elišce, ať na mě počkají před vchodem, neboť jsem si musel jít koupit cigarety. Ano, já vím, zlozvyk je to tuze špatný. Zbytek tlupy na mě ale nepočkal.

“A sakra”, pomyslel jsem si. Není se čemu divit, ani recepční mě dovnitř nepustil. Dalším zklamáním bylo i to, že mluví jen rusky. No, a tak co teď. Vybil se mi mobil nemám. Eliška je fuč a batoh je u Elišky. Při lehké snaze jsem se nakonec dostal nahoru na 5 minutovou návštěvu. “Tak jo Eliško, já pokračují v cestě. Pravděpodobně se zase pár měsíců neuvidíme tak mě hezký obejmi”, řekl jsem. Tak se i stalo.

“Stojím si tak před kolejí kdesi v Litvě sám, jen svůj batoh u sebe mám. Je tu zima jako prase, já vyrážím na letiště, už zase.”

Den 4. Again on the road

Nastal den, na který asi nikdy nezapomenu Den částečného zatracení. Bylo těsně po zakokrhání kohouta ve chvíli, kdy jsem se probral na letišti města Vilnius. Slunko ještě ani nevyšlo a já vyrazil na svou cestu domů. Mělo mi dojít dříve, co se bude dít, neboť od samého rána se mi nedařilo. Spokojenou cestou jsem si to vykráčel ven z letiště a nastoupil do prvního taxíku, jenž čekal na svou oběť. Z předešlých zkušeností jsem se spoléhal na to, že litevský taxikář bude více levnější než ten český. Tentokrát to tak ale nebylo- ten zlořečený neřád mě chtěl oškubat o celých třicet euro. Měl ale trošku smůlu, protože jsem měl jenom dvacet pět. Stejně to bylo moc.

Slunko už vystoupalo nad vrcholky stromů a já stál přímo u výjezdu od benzínky. Polopaticky řečeno: “Tak to mám rád.” Chvíle uplynula a mně zastavilo první auto. “A jejda! němý pán, tak tady si asi moc nepokecám”, pomyslel jsem si. Mně by to osobně nevadilo jen kdyby mě ten týpek nevyhodil přímo na dálnici. Krosování dálnic je sport tuze zábavný a hloupý, pomyslel jsem si s vědomím, že můžu někomu z nedbalosti ublížit. Před půl milionovým městem se načekáte pár desítek minut, pokud chcete mít všechny pruhy volné. Naštěstí všichni přežili můj malicherný výpad na protější benzínku, kde jsem se občerstvil a čekal dalších několik chvil. Z nenadání ke mně přišel pan a zeptal se, jakou kávu mám rád. Není moc z čeho vybírat, protože z automatického kávovarů na čerpací stanici není pitelná jiná věc než káva s velkým množstvím mléka. Tak tedy cappuccino. Byl jsem až fascinovaný šlechetnosti onoho pána, který mi bez jakéhokoliv očekávání koupil kafe a odvezl a nejbližší výpadovku směr Warsava. Když se na to teď zpětně dívám, tato část dne, byla tou nejpříjemnější. Jelikož se říká, že správní kamarádi spolu drží basu (kéž by tu pivní), znenadání mi volala Eliška. “Houstne máme problém, omylem jsem dala svou peněženku do tvého batohu.” Mrknul jsem se a opravdu tam byla. “No, co teď s tím, Eli?” povídám. “Pošlu ti to poštou až budu někde ve městě”, napadlo mě. Teď už vydržet jen pár dní půstu a ježdění na černo a bude to zase dobrý.

Chvilku jsem byl na dálnici a pak na polském venkově, kde se sice stopuje lehce, ale více než čtyřicet kilometrů v hodině ze sebe řidiči nevyždímají. Dálnice je přeci jen rychlejší, a tak jsem naplánoval cestu k nejbližšímu velkému městu, kudy vedla dálnice. Bohužel mi to nebylo, co platné, neboť jsem byl odvezen o pár kilometrů za město na dálniční nájezd.

Kam až oko dohlédlo, žádná čerpací stanice, a dokonce ani odpočívalo. “Vyrážím pěšky”, říkám si s myšlenkou na mokvající puchýř na mé patě. Po depresivních 8 kilometrech chůze jsem konečně došel na benzinku. Zoufale jsem si prohlédl místní architekturu- budova nebyla ještě dostavěná a benzinka ještě neměla střechu.

Jak kroky plynuly a čas utíkal, dostal jsem strach, abych dorazil do Warszawi zavčasu. Po dalších 7 kilometrech následovala jiná benzinka, tentokrát měla střechu, a dokonce i auta (se střechou). Zatímco jsem čekal na dalšího prima chlapíka, který by mě svezl, dopadla na mě únava. Tentokrát mi zastavil ruský řidič dodávky, kterému jsem nebyl schopný říci více než: “nepanemajem”. Po příjezdu do města Bialystok, kdy můj puchýř bolel tak, že jsem ho pojmenoval Marcel, následoval další úkol, a to dostat se někam, kde můžu stopovat směrem na Warszawu. Neměl jsem už moc času a obával jsem se spaní venku pod bodem mrazu, a tak únava a Marcelova bolest musela jít stranou. Takový normální den přirozeného stopaře, kdy kráčíte vedle dálnice a boční cesta vás zavede nadjezdem na druhou stanu. Kdyby jen tak silnice nekončila kdesi v lese.

“No tak, co mám sakra dělat? Dál jít nemůžu a jít zpět, no to už se rovnou mohu vyspat tady.” Při drobném přemýšlení, jak přelezu plot a přeběhnu dva čtyřproudové pruhy, jsem si z nenadání všiml malého kanalizačního potrubí, které vedlo přímo pod dálnici. Nemělo více jak metr padesát a bylo tam po kotníky vody.

“Jako v Řecku”, pomyslel jsem si a sundal jsem si boty, trochu se nechal fascinovat párou, která mi šla z bot a hurá- jdeme se brodit ledovou vodou. Jen tak tak jsem se tam vešel s mým malým, šedesáti litrovým batohem. Led se bořil a já už byl na půli cesty skrze kanalizační rouru, když jsem uviděl chcíplou kočku, která zde přimrzla ke stěně roury. Rychle pryč z toho ďábelského potrubí. Fuj! Já v té vodě byl po kotníky! Už jsem si myslel, že vidím benzinku, když tu najednou mezi mnou a benzinku byla řeka. “To už snad není možný.” Přelezl jsem pár plotů a znovu se ocitl na místě, které nemá rád žádný stopař. Přímo vedle rychle jedoucích aut na dálnici. Naštěstí to bylo jen na chvilku, abych přeběhl řeku a pustil se dál v putování směr benzinka, kterou jsem viděl před sebou. Celý zdrcený dalším 15 kilometrovým výšlapem, jsem snědl na truc šišku salámu a přemýšlel co bude dál. Bylo už osmnáct hodin a dva stupně pod nulou, slunko nikde a já hledal místo, kde přespím. Ačkoli takhle brzo normálně neusínám, kvůli nedostatečnému světlu na parkovišti oné benzínky jsem si svůj pelíšek vytvořil na férovku přímo před vchodem do bezinky. Koukal jsem se jako smutný klepající se ratlík ještě asi další hodinu. Sláva! Někdo se slitoval a koupil mi čaj a vzal mě do auta. Můj spasitel mě odvezl přímo na letiště Warsava, kde jsem měl přespat a ráno pokračovat v cestě.

Tím bohužel smůla nekončila, nemluvě o tom, že mi jeden chuligán ukradl část jídla. Díky velké spoustě bezdomovců si policie nedělala servítky a vyhodila prakticky všechny, kteří byli vevnitř a následně zatarasila vchody, neboť dovnitř nikdo nesměl. Jediné štěstí byl fakt, že někdo zapomněl zamknout servisní vchod, kterým se mi podařilo proklouznout dovnitř. Po srandovní noci, kdy policie bez milosti zatýkala bezdomovce, jelikož nejspíš probíhala nějaká klanová vzpoura, a začali po sobě házet dlažební kostky, jsem se vydal na dlouhou cestu z metropole Warszawa. Znovu a znovu jsem aplikoval můj oblíbený systém ježdění v MHD na černo, křížem krážem po celé Warsawe.

Dnes ráno hodně přituhovalo a po hodinách venku v mraze mi už začaly mrznout prsty připomínajíc barvu borůvky. Snad jenom díky milému kamioňákovi jsem přežil a dostal se na sto kilometru vzdálenou benzinku.

Po tradičním rozloučení a kráčení si to na parkoviště jsem uviděl něco, co mě potěšilo: byla to Anita, další stopařka, která měla stejnou cestu do Wroclawi tak, jako já. Fascinujícím způsobem stopování, kdy pobíhala jako králík od auta k autu, sehnala odvoz do pěti minut a my mohli vyrazit směr domov.

Tímto vám všem chci poděkovat za soustředěnou četbu o mém pobytu na dálnici. Pamatujte si, že nejdál dojdete s optimismem !

Nejnovější

Rubriky

Štítky

Kalendář

Říjen 2020
Po Út St Čt So Ne
« Úno    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031